Dnešní doba a jarní počasí přeje venkovním a individuálním sportům. Sportům jako je běh, cyklistika, jóga a nebo třeba lezení. V Česku je lezení od nepaměti poměrně rozšířený sport díky množství nádherných skalních útvarů, které u nás máme. A stále více se popularizuje. Kdo by, s blížící se olympiádou, například nezaznamenal naši lezeckou hvězdu Adama Ondru. Ale o čem to sápání se na vrchol nějaké skalky vlastně je?
"Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu co je hodně špičatá, dudlaj dá" aneb já a lezení
Můj táta je klasik. Rozumějte klasický lezec, který od dob svého mládí trávil volné slunné dny s kamarády na skalách. A já jako dítě s ním. Při výlezu na každou sebemenší skalku, jsem si připadala minimálně jako Reinhold Messner a hrdě se zapisovala do vrcholových knížek. Bylo to prima zážitkové dětství. Později během dospívání už mě zas tak nelákalo trávit víkendy s bandou tatíků kdesy v lesích, když jsem se mohla potulovat s kámoši městem. A tak jsem na lezení v podstatě zapomněla.
Když jsem se později začala seznamovat s jógou, nejdříve mi přišla nudně pomalá. Až díky “vedlejším účinkům”, které jsem na sobě záhy pozorovala jsem spatřila její krásu a začala se o ní více zajímat. V rámci studia jógy jsem se jako Alenka v říši divů ponořovala hlouběji do králičí nory jógového světa. Ale o tom až jindy. Zhruba ve stejné době jsem se shodou náhod opět dostala do okruhu lezců a k lezení jako takovému.
Pomalu jsem se rozpomínala na své dětství ve skalách a co víc, mé tělo si poměrně dobře pamatovalo co má dělat. Jako “začátečník” jsem si tedy vedla velmi dobře a o to víc mě to zase začínalo bavit. A jak jsem byla překvapená, že se mé dvě pohybové aktivity začaly prolínat a pěkně doplňovat. Nejen v rámci fyzického pokroku, kdy jsem nabírala flexibilitu z jógy a sílu z lezení, ale i psychické harmonie a mentální pohody, které ke mě přicházeli ruku v ruce z obou aktivit.
A co v sobě vlastně to lezení skrývá za poklady?
Lezení je unikátní v mnoha směrech. Například v sobě nese skvěle fungující kontrasty, které se težko hledají v jiném sportu či aktivitě takto pěkně pohromadě. Nikdo z vás nebude asi pochybovat, když řeknu, že jde o silně individuální sport, kde se spoléháte na svůj úsudek a fyzické schopnosti. Nicméně ve stejnou chvílu jde o silně partnerský sport, jelikož své bezpečí svěřujete do rukou vašeho jističe, který je na druhém konci lana a bedlivě střeží vaše kroky.
Dalším specifikem lezení je jeho širokopásmovost. Lezou muži, ženy i děti. Staří i mladí. Pod skálou se mnohdy sejdou i lidé z diametrálně rozdílné sociální skupiny. A přesto, u lezení nikdo neřeší váš věk v občance nebo naditost peněženky, ani to zda jste profesí chirurg nebo snad truhlář. V tu chvíli jste si všichni rovni, na jedné vlně, v přátelském naladění. Lezci si obvykle tykají, i když se vidí poprvé a je-li někdy lezec v zapeklité situaci, hned jsou tu ostatní s nabídkou pomoci, rady či povzbuzení. Není to kdo z koho jako u mnoha sportů. Úspěšná cesta jednoho vzhůru je úspěšnou cestou všech.
A jak jsem psala výše, lezení je jediněčné i díky svému až jógovému, chcete-li duchovnímu, přesahu. Krom pozic, za které by se leckterý zkušený jogín nemusel stydět, v sobě lezení svým způsobem ukrývá i meditaci. Při cestě vzhůru se pro vás problémy všedního dne stávají nepodstatné, zůstávají na zemi. Jste tu jen vy, skála, váš dech a vaše cesta. Teď a tady. Povšimněte si i oné metafyzické symboliky soustředěného stoupání do výšin. Blíže k nebesům. Směrem k samadhí (pozn. z jógy – nejvyšší meditativní stav vědomí; splynutí).
V neposlední řadě bych ještě zmínila snadno dostupnou euforii, která s lezením přichází. Není mnoho jiných alternativ jak jinak za tak krátkou dobu vyplavit hromadu endorfinů a adrenalinu v jednom.
A jak to mám dnes já?
Lezení se nenápadně vrátilo zpátky do mého života. Stalo se pro mě mou druhou jógovou praxí. Vertikální jógou. Aktivitou, kde se mohu nejen fyzicky protáhnout, ale i psychicky vyladit a načerpat pozitivní energii. Je to čas v přírodě, s přáteli. Lezení je hravé, ale nemůžete si hrát na někoho kým nejste. Člověk může být jen sám sebou a hledá si svou vlastní cestu vzhůru. Pokornou cestu, protože je třeba dbát na bezpečný přístup k věci a respektovat své fyzické a psychické limity, které se samozřejmě časem a zkušenostmi posouvají.
Lezení mě, stejně jako jóga, svým přesahem neustále učí a posouvá dál. A to i v běžném životě. Je to například skvělá praxe bytí v přítomnosti a krotitel ega, né vždy se totiž podaří co si naše ego zamane. Z mého pohledu lezení není jen sport, ale stejně jako jóga, umí být naplňujícím životním stylem. A co vy? Už jste měli příležitost vyzkoušet si tu svou vertikální jógovou cestu?
S láskou,
Katka
Jsem mámou dvou dětí a lektorkou obličejové jógy. Nedám dopustit ani na klasickou jógu, která mi pomohla v řadě životních situací. Baví mě lezení, cestování a zdravá výživa s rozumem.
A proč Sobě? Protože věřím v aktivní a vědomý přístup k péči o své psychické i fyzické zdraví. Protože skrze obličejovou jógu jsem, i přes probdělé noci, zase začala potkávat rozzářenou a usměvavou tvář ráno v zrcadle. A to byl jen začátek…
Dovolte mi zasvětit vás do tajů obličejové jógy a ukázat vám, že i krátká chvíle věnovaná Sobě má smysl a dopad. A proč? Protože na vás záleží!